na Blog.cz

Zase nějaké fotky mojí malé, čtyřnohé zlaté modelky. O víkendu jsem měla na chatě Hannah i Isabell, ale to mi nezabránilo fotit Jess. Mimochodem, všechno je to Hannah foťákem, ale fotila jsem to sama a mohl by z toho být fotoromán.

Carolyn

Tak na tyhle fotky jsem hrdá! Fotit Jess je pořádná dřina. je hrozně fotogenická, ale vůbec nespolupracuje, a já chtěla nějakej pořádnej portrét. Víte jak jsem dosáhla toho, aby se na mě podívala? Mávala sjem jí před nosem kouskem štrúdlu. Podlý, já vím, ale pak jsem jí ho samozřejmě dala! :D

Už jsem se myslím zmiňovala, že miluju pampelišky. Ale asi jsem se nezmiňovala, že se mi líbí obě jejich tváře. Jasně, žluťoučké malé slunce je krásné, ale odkvetlé pampelišky v sobě taky mají zvláštní kouzlo. A navíc jsou opravdu "fotogenické". Miluju focení odkvetlých pampelišek, a těch je teď naštěstí kolem spousta. Takže tady je pár mých pokusů, když jsem tak jednou šla ze školy...

Carolyn

Fotila jsem slunce... skrz chmýří pampelišky.

Jo, jo, už to tak bude, mě a Adama dělí už celých devatenáct let. Dnes totiž Adam Gontier, zpěvák, skladatel a kytarista té nejúžasnější skupiny ve vesmíru slaví své 34. narozeniny... takže mu samozřejmě přeju všechno nejlepší, hodně štěstí, zdraví, lásky, úspěchů, hudebních ocenění a ještě spoustu, spoooooustu budoucích alb!

Snad na ně nebudeme muset čekat tak dlouho jako na to, co připravuje v téhle chvíli kdesi za velkou louží.

Snad budou kluci pokračovat v podobném duchu jako doteď, protože spousta kapel už zaplatila za to, že změnila styl. Oni nic měnit nepotřebují. Jsou dokonalí...

A snad mu to bude s Naomi klapat tak jako doteď a dočkáme se nějakého maličkého Áďátka :D

A víte, Adam není jediný z mého okolí, který dnes slavil... protože dnes, vážení, taky oslavila moje fenka Jessie svoje deváté narozeniny! Už je to zralá paní, ale není to na ní vůbec vidět a sluší jí to pořád stejně! Dostala kromě hromady psích pamlsků nový obojek, který je - držte se - růžový. A - znovu se držte - vybrala jsem ho já. No jo, něci je se mnou očividně špatně...

Ráno jsem přišla do školy s dobrou náladou, která mě úplně nepustila za celý den, i když jsem měla spoustu důvodů. Tak třeba spolužáci - poseldní dobou se chovají neskutečně. Jo, mám je ráda, určitým způsobem všechny, a budou mi chybět, ale to, jak se teď chovají k učitelům je vážně moc. Ale o tom se rozepíšu až někdy jindy.

Nebo moje plány na angličtinu. Říkala jsem si, že když už má ty narozky, mohla bych dneska konečně přijít na řadu s prezentací osvojí oblíbené zahraniční osobnosti (o něm, samozřejmě). Jenomže velkej prd! Nevzala nás do projekční místnosti, takže jsem tam nemohla s prezentací. tudíž bych to musel ajenom odříkat. Jasně, že bych to zvládla. Zvládla bych to odříkat i ze spaní. Ale... přece jsem se nedělala zbytečně s prezentací jako nějakej debil! Takže mě odložila. Vyzkoušela jenom dva lidi, já půjdu až ve středu spolu ještě s jedním klukem. Jestli na to zase zapomene, tak už se vážně naštvu...

Nebo pracovní činnosti. V životě nepochopím, proč máme na základce jako povinný předmět RUČNÍ PRÁCE!!! To je takovej nepředstavitelnej hnus! Někoho to možná baví, ale pro mě pletení/háčkování = čiré zlo. Máme dvouhodinovku jednou za 14 dní, jenomže teď jsme je neměli asi měsíc a pů. Vždycky do toho prostě něco vlezlo. A hodinu předtím jsme začali háčkovat medvídka. Jo, slyšíte dobře - medvídka. Velkýho asi dvacet čísel. Já na něm samozřejmě nepracovala ve volném čase. A učitelka (shodou okolností je to ta samá, která s námi byla na zdravotnické soutěži) oznámila, že na příští hodinu máme přinést hotový výrobek. No jasně... já mám teda na právi lepší věci než po večerech háčkovat, děkuju pěkně... asi to bude znít protivně laxně, ale už o nic nejde, takže je mi vlastně jedno, jestli budu mít na vízo čtyřku. :D

Nebp ten referát. Teprve před chvilinkou jsem skončila s rychlým splácáváním referátu na Pražské jaro. Myslela jsem, že má být až na čtvrtek, protože ve čtvrtek máme hudebku. Ale prý je na zítra. V informacích na oficiálním webu Pražského jara jsem se pravidelně ztrácela. Sorry, ale tohle mě prostě nebaví. Cpali tam do nás jména jednotlivých hudebníků, vokálistů, skladatelů... jak se v tom má průměrná patnáctiletá dívka bez zájmu o klasickou hudbu vyznat?! Pro mě je přijatelná jen jedna klasika, a to jsou staré (čili klasické) rockové skupiny typu Aerosmith, Black Sabbath, Guns'n Roses, Scorpions atd. Vážná hudba mě nebaví a ani nikdy bavit nebude., bohužel. Ale to učitele nezajímá. Nikdy je to nezajímá. Měli jsme zjistit, v jakých dvou nástrojích se tenhle rok soutěžilo (mimochodem, je to cembalo a violoncello), kolik bylo soutěžících a kolik z toho bylo Čechů a jaké byly výsledky. Všechno už mám. trvalo mi, než jsem se zorientovala, ale mám to, teda snad.

I přes tohle všechno jsem měla celej den skvělou náladu, dokonce jsem přišla i docela světle oblečená (zelené tričko s fialovým potiskem, džínová minisukně, černé legíny a conversky). Po škole jsem busem přijela za mamkou do Pardubic. Sháněly jsme kravatu. Už jsem se zmiňovala, že se mi moc líbí školní uniformy, a že jsem konečně našla čistě bílou košili s krátkým rukávem.

Našli jsme ji hned v prvním obchodě, kousek od Spořitelny. Byla to přímo prodejna obleků. Když jsme řekli, co bysme chtěli, prodavačka se na nás dívala trochu zvláštně. Určitě si musela myslet, že jsem studentka na nějaké prestižní škole, kde musíme mít stejnokroje. Připadala jsem si strašně důležitá (magor). :D Vybraly jsme tam jednu krásnou, docela úzkou a čistě černou kravatu, se vzorem jemných vlnek. Přesně tak jsem si ji představovala. Stála 350 Kč, ale byla bych ochotná zaplatit i víc. ;)

A pak jsme ještě vlezly do jedný prodejny obuvi, kde jsem si koupila baleríny. Nemám je moc ráda, ale usoudila jsem, že je potřebuju. Podpatky mám opravdu moc ráda, ale ne vždycky na ně má člověk náladu, nebo třeba víte, že budete běhat celý den po městě a tudíž jsou nepraktické. A když současně nemáte náladu na džíny, ale chcete si vzít sukni, tak jsou baleríny nejlepší. Ty moje jsou samozřejmě černé, ale nejsou úplně hladké. Co nejdřív je vyfotím a dám je sem. :D A stály jen 200 Kč. Vím, že v tomhle obchodě je obuv levná, ael že až takhle... je to stejný obchod, kde jsem kupovala TYHLE - ty na podpatku.

No, pak jsme jsme ještě oběhly pár obchodů, protože jsme potřebovaly nové polštáře na chatu, nákup potravin, dřevěné dekorace v Batavii a tak. A právě při tomhle bloumání jsme našly zverimex, kde jsem ve výloze našla ten obojek. Je vrcholně divný, že se mi líbil, ale když on je fakt hezkej. Tak nějak... roztomilej. Navíc to není pastelová růžová, ale tmavě růžová, do červena a do vínova. A po obvodu se na něm střídá potisk bílých pacek a kostí.Ten taky co nejdřív vyfotím a ukážu. Ale snad se Jess líbí. :)

Tak, to je pro dnešek vše. Adame a Jess, ještě jednou všechno nejlepší, hodně štěstíčka a zdravíčka, a taky lásky. U Jess to obstarám sama, a u Ádi - nezbývá než věřit Naomi :D

Carolyn

Fajn, tak tady je těch pár foteček ze zdravotnické soutěže (kterou jsme vyhráli!). Během ní jsem si fotit netroufla,navíc jsem si myslela, že se to ano nesmí. Ale samozřejmě jsme museli potom všichni zapózovat s diplomem. :D A taky jsem ostatní prudila momentkama během pauzy před a po soutěži. :DDD

Carolyn

Fotka před začátkem soutěže, těsně po tom, co dorazila poslední část skupiny, takže holky.

Tak, od této události uběhl celý jeden týden, takže konečně napíšu ten článek! ;)

Ve středu (9. května) se pořádala zdravotnická soutěž. O tom jsem se zmiňovala. Bylo to oblastní kolo, takže na chrudimsku. Pořádalo se to pro základní školy, ve dvou kategoriích - první a druhý stupeň. Skupinky byly po pěti.

No, vezmu to hezky popořadě.

Ráno jsem jen musela vyrazit trochu dřív. S Míšou jsme měly v osm spicha před muzeem, a odtamtud jsme šly do městských sadů, největšího chrudimského parku. Už tam čekal Tomáš, jediný kluk ve skupině. O chvíli později dorazily i Míša, Verča a Lucka, všechny z osmičky. Jeden z nás musel být jen jako náhradník, ale ještě jsme se nerozhodli. Holky se z toho všechny chtěly vyvlíknout, ale nakonec jsme odhlasovali Lucku. Byla totiž taková nervózní, většinou začala hned plašit a nevěděla, co má dělat. Tomáš byl na soutěži poprvé, ale většinou si věděl rady. Všechny ostatní jsme byly na soutěži před rokem. Tehdy jsme ještě chodily na zdravotnický kroužek pravidelně. Skončily jsme páté z osmi.

Nejzajímavější bylo, že jediný, kdo dorazil pozdě, byla učitelka. Měla zpoždění dvě minuty! ;)

Všechny skupinky se shromažďovaly před budovou Českého Červeného kříže. Nejdřív jsme se museli zaregistrovat, a pak jsme dostali občerstvení - bagetu, pikao (takové to kondenzované mléko s kakaem), multivitamínový nápoj a krabičku ochuceného mléka. To byla taky docela zábava. Je šest příchutí - čokoláda, jahoda, vanilka, banán, karamel (fuj) a neochucené. Jenomže nás upozornili, že tohle balení bylo myšleno jako kanadský žert, a že ty příchutě tam jsou úplně náhodně. Bylo to jako brát si Bertíkovy lentilky 1000x jinak. Vzala jsem si jahodu a modlila se, aby to nebyl karamel, protože ten jediný nesnáším. Naštěstí to byla vanilka, takže po čokoládě nej možnost.

Pak nám začali rozdávat pokyny. Bylo to stejné jako minulý rok, pět stanovišť. Pak ale přibylo ještě jedno odpočinkové, kde stála sanitka a profesionální záchranář, který nám mezitím ukazoval vybavení sanitek a podobně. Vzniklo kvůli velkému počtu skupin. Měli jsme vyrážet jedna skupina za druhou, podle vylosovaného čísla. Šest skupin. Hádejte, co jsme si vylosovali my? Šestku, samozřejmě! Takže jsme začínali na odpočinkovém stanovišti, nádhera.

No, tak jsme si tam i s instruktáží přímo od odborníka naposledy zopakovali důležitá upozornění, jako například, že člověku v bezvědomí, který nedýchá, nekontrolujeme tep a automaticky začínáme resuscitovat, nebo že termoregulační fólie se dává zlatou stranou nahoru, když chcete zahřát, a stříbrnou, když ochladit.

Pak jsme vyrazili. Hned první stanoviště bylo obsazené, jedna skupina tam zdržovala a před náma čekala další, takže jsme se nezdržovali a zatím šli jinam. Začali jsme na stanovišti číslo 5., což byl transport. Nejdřív jsme já a Míša udělaly sedátko pomocí šátku a kousek přenesly Tomáše. Naštěstí je to takový prťous, myslím, že váží možná tak polovinu toho, co já. :P A pak nám rozhodčí ukazoval ovrázky různých zranění aptal se, jestli a jak by měl probíhat transport.

Mohli jsme odpovídat všichni, ale holky se ukázaly jako vždycky strašně neaktivní. Jako by se bály, že žbleptnou úplnou kravinu, jako třeba že člověka se zraněním ruky musíme přenášet na nosítkám nebo co. Nechápala jsem. Takže tam odpovídala hlavně Míša, a pak já a Tomáš. Dostali jsme skoro plný počet bodů.

Pak jsme šli na stanoviště číslo 4. tedy na obvazovou techniku. Každý z nás si vylosoval dvě kartičky, na níž bylo napsané, jaký obvaz má udělat. Zároveň jsme si vzájemně sloužili jako figuranti, takže jsme si mohli i nenápadně radit.

Já dostala obvaz nohy a potom hlavy, což jsem naštěstí obě věděla. Ale Verča - nevěděla, jak má udělat závěs ramene, jednu z neprimitivnějších věcí. Svatá dobroto! Takže jsem jí já, coby její figurantka, nenápadně podala podrobný návod. "Polož pes sebe dva šátky. Udělej si okraj. Z horního udělej kravatu. Přilož na rameno. Zavaž... atd."

Dostali jsme plný počet bodů.

Pokračovali jsme na stanoviště číslo 3. - improvizaci. Rozhodčí nám vysvětlila, že tam bude nějaká scénka, ze které pochopíme, o jaké zranění jde. Improvizace se to jmenuje z toho důvodu, že jsme měli k dispozici běžné pomůcky, jako šátky, kapesníky, balenou vodu, bundy...

Kdyby se u figurantů hodnotila herecká přesvědčivost, rovnou by mohli jet do Hollywoodu. Kluk a holka. Přetahovali se o láhev Sava, vyklouzlo jim, a poleptalo holce ruku a obličej. V tu chvíli jsme tam šli my, kluk hysterčil, holka ležela na zemi a ječela bolestí.

Takže Míša (ta mladší, z osmé třídy) odvedla kluka a uklidňovala ho. Jelikož byl v pořádku, akorát na něj mluvila a uklidňovala ho, a měřila tep, jestli neupadá do šoku. Míša jako kapitánka šla volat sanitku - tedy že rozhodčímu vykládala kde je, co se stalo, kolik je zraněné atd., jako by fakt volala sanitku.

A co dělala moje ctěná maličkost? Ta zatím spolu s Verčou a Tomášem ošetřovala "zraněnou". Myslím, že nejvíc nás rozhodilo to, jak přesvědčivě to ta holka hrála. Zvládla to se vším všudy - svíjení se, brečení, cukání, ječení bolestí, prostě všechno. Ale naštěstí jsme kvůli tomu nezapomněli všechno, co jsme se učili, a tak jsme ji přesunuli na moji mikinu (tepelná izolace), Verča si klekla a opřela si ji o nohy (protišoková poloha), zatímco jí měřila tep a mluvila na ni. Já vodou ochlazovala spáleniny na krku a na ruce, a Tomáš ji zatím zkontroloval, jestli nemá další zranění, a dal jí šátkový obvaz na ruku. Dostali jsme opět skoro plný počet. Bylo to až zvláštní, minulý rok nás na soutěži skoro nechválili, zatímco tady pokaždý mleli jak se jim to líbilo a že je vidět, že víme, co děláme... :D

Pak jsme šli na druhé stanoviště s improvizací, na stanoviště číslo 2. A tady nastal kámen úrazu. Učitelka nás ještě varovala, že tahle rozhodčí je hodně přísná, a že si musíme dávat pozor a nedělat zbytečný chyby. Proč nejhorší lidi zkombinujou s nejhorší situací. Scéna se odehrávala v altánku. O zeď tam byli v bezvědomí opření dva kluci, v ruce drželi láhev rumu a z pusy jim NĚCO vytékalo. Měla to být samozřejmě simulace na to, že se opili, pozvraceli, začali se dusit a upadli do bezvědomí. Ale ono to vypadalo tak opravdově a především, tak NECHUTNĚ!!!

(Dodatečně jsem zjistila, že to, co jim vytékalo z pusy, bylo banánový mlíko. Ale když to vidíte stékat po bradě bezvládnému člověku, věřte, že to vypadá mnohem, ale mnohem hůř!)

Takže Míša a Tomáš šli k jednomu a já, druhá Míša a Verča k druhému. Náš byl v pořádku, když jsme vyčistili ústní dutinu, začal normálně dýchat, jen byl v bezvědomí. Šla jsem zatím rychle oběhnout altán, jestli ještě někde není zalezlej další. Naštěstí nebyl.

Míša šla volat a Tomáš musel resuscitovat. Dali mu Andulu (též známou jako Little Ann, prostě záchranářskou cvičnou pannu) a musel dělat masáž srdce a umělé dýchání. Pak se Míša vrátila a střídali se, ona dělala Masáž a Tomáš vdechy.

Mezitím jsme se my tři snažily něco dělat. Musely jsme ho dát do stabilizované polohy, takže jsme ho nejdřív museli posunout dolů, aby nebyl opřený o tu zeď.

Netuším, proč vybrali na nejtěžší stanoviště dva tlouštíky,a le každopádně se jim povedlo nám to pořádně ztížit. Já a Verča jsme tahaly každá zajednu nohu, Míša tlačila na ramena a stejně trvalo věčnost, než jsme to rozkydlý tělo posnunuly dost nízko. Fuj. A když Verča dělala stabilku, málem ji zavalil. Ale zvládly jsme to, pak jsme ho jen přikryly bundami, udělaly záklon hlavy a měly jsme hotovo.

Rozhodčí samozřejmě nějaké výtky měla - vždycky je měli - ale jinak nám zase dala skoro plno. A tak jsme se mohli spokojeně odebrat k poslednímu stanovišti, které mělo paradoxně číslo 1. To byl standart, tedy že jsme měli k dispozici zdravotnické potřeby včetně šátků, sterilního krytí, tlakových obvazů a všeho, co potřebujeme. Scéna byla následující - tři holky se ostře pohádaly a vzápětí taky "popraly" kvůli klukům. Jedna vrazila druhé pěstí a zlomila jí nos. Sama zakopla a zlomila si zápěstí. Do třetí strčily, takže se praštila do hlavy a měla tržnou ránu.

Tomáš si vzal na starosti holku se zloměným nosem, Verča a Míša tu s rozbitou hlavou. Míša (jako kapitánka) šla volat a pak tak nějak běhala mezi náma, a pomáhala všem, co to potřebovali. Já jsem běžela k té s tím zápěstím. Pohlédla jsem ji, jestli nemá další zranění, ruku jí chladila, dala do závěsu a dala ji do protišokový polohy - tudíž jsem si klekla a opřela si ji o nohy. Pak už jsem ji jen musela uklidňovat a měřit pravidelně tep. Deset minut. Zkusili jste už někoho mít položenýho na nohou, když klečíte, celých deset minut? Ke konci jsem už přemýšlela, jestli nám strhnou body, když se s někým vystřídám, protože to se prostě nedalo! Naštěstí pak byl už konec... dýl už bych to nesnesla, kulhala jsem pak další půlhodinu.

Tady jsme nějaké chyby měli. Já jsem málo komunikovala. Verča s Míšou změřily tep jen jednou. Tomáš zapomněl, že při krvácení nosu by se měl člověk předklonit, ne zakloknit. Ale i tak jsme dostali docela dost.

Měli jsme to za sebou. V dobré náladě jsme se vrátili před budovu Červeného kříže, sedli si do stínu a čekali na vyhlašování výsledků. Nejdřív začali pořadatelé a rozhodčí s těmi obvyklými kecy, které stejně nikoho nezajímají a jenom zdržují.

Jako první vyhlásili první stupeň, a pak přešli k nám. Nedělali jsme si iluze. Minulý rok jsme byli z osmi skupin pátí, takže o moc lepší to být ai nemohlo. Navíc už asi pět let po sobě vždycky vyhrála Chrast. Přesto jsme nesměle doufali, že se umístíme. Třetí místo... škoda, nevyšlo to. Na třetím místě byla totiž právě ta Chrast. později jsme zjistili, že odtamtud na střední odešla holka, co dělala kapitánku, takže tým byl v rozkladu. Všichni jsme byli naštvaní. Když vyhlásili druhé místo, naděje byla pryč. Škoda.

A pak řekli: "A na prvním místě se uístila základní škola - Školní náměstí, Chrudim!" Vteřinu nebo dvě jsme zůstali stát se spadlou bradou, než jsme začali jásat. Všichni jsme si převzali ceny a dostali jsme diplom. Pak se shromáždění rozpustilo a my to šli rozdýchat. Nikdo z nás tomu nechtěl věřit. Vyhráli jsme! Chápete to? Já vím, je to kravina... zdravotnická soutěž... ale stejně mám snad právo být nadšená, ne? Dobu po tom, co všichni odešli, jsme tam ještě stáli, smáli se a probírali to (a taky jsme se všichni samozřejmě vyfotili s diplomem - ty fotky dám do příštího, samostatného článku). Všichni jsme se shodli na tom, že to je zázrak. Navíc rozhodčí pořád tvrdili, že tenhle rok je trasa obzvlášť těžká. Mě to ani nepřišlo.

Vítě, co z toho plynulo? Že postupujeme do krajskýho kola. Tam bysme samozřejmě vyhrát nemohli, takže na republiku bysme se nedosatli, ale i tak by nás to zajímalo. Všichni jsme se shodli, že bysme strašně chtěli jet, ALE...!

Krajské kolo je 24. května a den předtím začíná školní zájezd na Slovensko. Jedou tam jen někteří žáci z devátých a osmých tříd. Bylo to dobrovolné. Já třeba nejedu, protože nechci... ale jede Míša a stejně tak Verča a Míša z osmičky. Polovina týmu.

Strašně nás to všechny štvalo. Ale nedalo se nic dělat. Zrušit už to nešlo a navíc ani nechtěli... ani nevítě, jak se mi vzteky zatmívá před očima ještě teď! Mohli jsme jít do krajskýho kola, kde bysme sice neměli šanci, ale byl by to skvělý zážitek! Škola věděla, že se zůčastníme téhle soutěže a že se to kryje, ale stejně ten zájezd dali na thle datum.

Holky a učitelka už museli jít. Já, Míša a Tomáš jsme pak ještě hodně dlouho seděli v parku a povídali si. Nakonec jsme se postupně sebrali a šli domů. Kdybych mohla něco udělat... hrozně, hrozně, hrozně mě to vytáčí. :(

Ale i tak - jsem ráda, že jsme vyhráli. Tu soutěž jsem si fakt užívala, neměla jsem trému, narozdíl od minulého roku. A to první místo byla třešnička na dortu. Sice to zase muselo něco zkazit, ale i tak jsem ráda.

Carolyn

P.S. Vítě, co jsem vyhrála? Flashku. 4GB. Už mám tři - dvě 16 GB a teď tuhle. To vůbec není zlý. Můj oblíbenec samozřejmě zůstane Becherovka, tedy flashcard číslo jedna, kterou jsem dosatla k vánocům. Ale The Legacy (od Simona a teď tu novou mám taky ráda. :) A podel svého zvyku jsem jí dala jméno. Docela výstižné. Saviour. Hned ze dvou důvodů - zaprvé to znamená "spasitel" nebo "zachránce", takže je to název jako stvořený pro něco, co jsem vyhrála na záchranářské soutěži, ne? A zadruhé - tohle jméno sdílí s nádhernou písničkou od Black Veil Brides. :)

Přesně ti dneska drželi nad mojí fenkou ochranou packu. Byla totiž na "operaci."

Myslím, že jsem to tady nezmiňovala. Jess má už delší dobu problémy se zuby. Má je úplně zničené kvůli zubnímu kameni a navíc má zánět v dásních, takže jí příšerně páchne z tlamy. Rozhodli jsme se, že takhle to dál nejde, protože by s nimi brzy mohla začít mít problémy, a jednou by jí mohly i vypadat. Takže jsme ji objednali k veterináři... na dnešek.

Od tohohle zákroku nás odrazoval. Samotný zákrok byl docela jednoduchý, jenom jí chirurgicky odstraní zubní kámen a pak jí nasadí antibiotika proti zánětu. Problém byl jinde - musel to totiž dělat pod celkovou narkózou. A Jessie už brzy bude devět, což na kokršpaněla není málo. Není stará, ale nejmladší už taky ne. A narkóza je vždycky riskantní. Varoval nás, že by se taky nemusela probrat. Přiznám se, že jsem z toho měla dokonce noční můry. Po dlouhé době jsem měla zlé sny, ze kterých mi bylo opravdu mizerně.

Ale usoudili jsme, že něco dělat musíme, takže jsme to prostě riskli. Dneska v pět jsme vyrazili do ordinace. Já, mamka a taťka. Jess pravděpodobně tušila, že se něco děje. Byla nervózní už v autě, a když jsme vylezli před ordinací, začala trochu jančit. Vždycky se bála veterináře.

Museli jsme čekat skoro půl hodiny, protože před náma tam někdo byl. Když jsme vlezli dovnitř, taťka musel zvednout rozklepanou Jess na stůl a celou dobu ji držet, zatímco já s mamkou jsme ji hladily. A když jí doktor dal injekci na uspání, byla už úplně vyděšená. Museli jsme ji zavřít do klece, do takové té přepravky pro psy. To mě mírně řečeno rozhodilo. Já si představovala, že usne během chviličky a my tam s ní počkáme, a až pak půjdeme pryč. A místo toho... museli jsme jít pryč a ona za náma celou dobu naříkala. Bylo mi příšerně... připadala jsem si, jako bysme ji zradili. Musela si myslet, že ji opouštíme.

Na hodinu jsme jeli domů. Zalezla jsem si do pokoje, snažila se uklidnit posloucháním TDG, objímala se s plyšákem a div mu nebrečela do srsti. Znáte to přísloví, že si člověk neuvědomuje, co má, dokud o to nemůže přijít? Chci říct, že mám Jessie hrozně ráda. Hrozně moc. A nevím, jak bych snášela, kdyby se nedejbože něco stalo... "Jen pes," řekne někdo. "Nejvěrnější kamarádka," řeknu já. Mám ji už skoro devět let a představa, že tu jednou nebude... a že by to mohlo být už teď, je prostě strašná.

Myslela jsem, že se rozbrečím, než vůbec dojdeme zpátky do ordinace. Otevřeli jsme dveře - a ona tam ležela na stole, úplně bezvládná, s visícím jazykem a třásla se. Ta úleva, že je... že je vůbec vzhůru! Vypadala úplně mimo, teprve se probouzela, ale snad vnímala, že jsme tam s ní. Veterinář něchodil kolem horké kaše, rovnou řekl, že takhle příšerné zuby ještě neviděl, ne v tomhle věku. Kokršpanělé k problémům s chrupem prý mají sklony. Během té operace jí vypadly dva zuby. Dva další se kývají, ale ještě drží. A všechny ostatní jsou hrozně poničené, některé jsou prožrané skoro skrz naskrz, s obnaženými krčky. Oznámil nám, že dřív nebo později jí stejně vypadají. Ale snad to nebude hned ani za rok. Předepsal nám antibiotika, aby jí nevznikl nový zánět, a mohli jsme domů.

Taťka vzal Jess do náruče a položili jsme ji dozadu na sedadlo. Cesta domů byla hektická, musela jsem ji pořád přidržovat, protože sklouzávala a evidentně byla úplně rozhozená.

Doma jsme ji položili na starou deku a tak tam zůstala. Dost dlouho. Postupně jsme jí kapali do tlamy vodu, ale nesměli jsme to přehánět. Probírala se čím dál víc, zkoušela se zvedat, pila sama, a nakonec, když jsem chviličku nedávala pozor, ji najednou vidím, jak si to v klídku šine ke svému košíku. Tak jsme ji nechali tam.

Teď už vypadá o dost líp. Pořád ještě má trošičku zpitomnělý výraz, a musí být unavená. Ale hlavně že to máme za sebou... ne úplně, ale to nejhorší už ano. Díkybohu. Je to moje zlatíčko.

Carolyn

Tyhle fotky jsou z minulého víkendu, kdy jsme byli na chatě. Řeknu vám, je to tam teď neuvěřitelně krásné. Všude je tolik zeleně, až se tomu ani nechce věřit. A Jessiina zlatá srts vypadá v kontrastu se sytě zelenou úžasně. :)

Carolyn

Tak tady je druhá část fotek z pole, kde je Jess sama. Za ten její dlouhatánský jazyk může nemilosrdné slunce :D

Carolyn

Uvědomila jsem si, že mám až děsivě málo fotek s Jessie. Jejích fotek mám dost, ale málo, kde jsme spolu. Takže když jsem ji včera venčila, vzala jsem s sebou foťák a napravila to. :D Ale řeknu vám, je to fuška. Jess je hrozně fotogenická, ale udržet ji v klidu dá zabrat. Tady je pár těch povedených. Fotky Jessie (těch mám mnohem víc) dám v příštím článku.

Mimochodem, na tom poli bylo úžasné světlo. Koukněte, co mi udělalo s očima. Nebudu přehnaně skromná - strašně se mi líbí moje oči. :D Vím... namyšlenost není hezká vlastnost, ale snad mám právo být pyšná aspoň na jednu část svého těla, ne? Hlavně když zbytek za moc nestojí... :(

Carolyn

...aneb když nenechají člověka ani vyspat!

Byla jsem úplně mrtvá, spala jsem asi tři a půl hodiny, protože jsem do půl třetí v nici dělala prezentaci na Nirvanu. Mimochodem, nevím, jestli jsem to zmiňovala, ale nakonec jsem stejně nebyla na řadě. Drahá paní učitelka (kráva jedna!) se mi neráčila oznámit, že jako trest zadala Kláře a Die prezentaci na Stevieho Wondera, a že ho měly tenhle čtvrtek, takže stejně si svýho Kombajna odprezentuju až za týden! Ale to jsem nevěděla, takže jsem celej večer a noc ztrávila tvořením prezentace.

Takže se nemůžete divit, že jsem vypadala tak, jak jsem se cítila. Ve škole neusínám, ale tentokrát jsem k tomu neměla daleko. A stejně mi Linda nemohla dát pokoj, šlohla mi foťák a začala mě fotit! Říkala jsem si - no a co, stejně je mlj, můžu to smazat. Pak jsem si ale řekla, že proč vlastně? :D Aspoň vidíte, jak vypadám, když nemám svůj den (a taky když mám stažený vlasy, jinak já se zásadně fotím s rozpuštěnýma - a moc dobe vím proč...)

A Míša se taky konečně rozhoupala a obarvila si vlasy. Už jsem jí to říkala několik týdnů. Před časem se už jednou obarvila na blond. Přírodně má špinavě blond, a tak když jí začaly odrůstat, měla tak nějak dvoubarevný vlasy... :D Tak to konečně srovnala. ;)

Carolyn

Já s Míšou. Taky mě mohla varovat, že Linda vzala foťák a fotí mně. :P

Konečně. Hledala jsem to přes půl hodiny, ale našla jsem to. Dostala jsem chuť, připomenout si staré časy. Dřív jsem Offspringy poslouchala dost často, pak jsem z nějakýho důvodu přestala... už ani nevím proč. Byla to jedna z prvních skupin, kterou jsem začala cíleně poslouchat, a vtloukl mi ji brácha, jak jinak. Nemohla jsem si vzpomenout, jak se tahle písnička jmenuje. Pamatuju si, že jsem ji poslouchala už někdy v osmi letech :DDD A strašně se mi líbil ten rentgen na začátku.

Carolyn

Tyhle rdíčka miluju. Srdce z dlaní. Z dlaní dvou lidí, kteří k sobě mají blízko. Každá dlaň značí polovinu. Je to jako beze slov říct: "Bez tebe nejsem úplná." Tyhle fotky jsou z 25. dubna, když jsme s Hannah šly ven a chvilku seděly na kolejích.

Carolyn

Tyhle dvě fotky jsou z 25. dubna, kdy jsme s Hannah byly venku. Strašně ráda fotím koleje. Nebo po nich chodím. nebo na nich ležím. Vlastně ani nevím proč. Pravděpodobně za to může moje morbidní já.

Carolyn

S dvoutýdenním zpožděním sem dodávám tyhle fotky. Vím, je to děs, ale já jsem prostě neměla náladu na třídění, promazávání, upravování a nahrávání fotek... takže mám teď v notebooku nahromaděnou strašnou spoustu fotek a vůbec nevím, kdy a jak si s nima poradím. :P

Tyhle fotky jsou z 25. dubna. S Hannah jsme se sešly, abysme oslavily moje přijetí na GJR. Nejdřív jsme jen tlachaly a pak si šly koupit něco sladkýho do Tesca. No a při cestě zpátky jsme se posadily na kolejích, poslouchaly Banány a fotily se. A sledovaly vlaky, ten den jich jezdilo podezřele hodně, a jednou jsme se tolik zabraly do hovoru (uprostřed kolejí), že jsme úplně zapomněly dávat bacha a nechaly ho přijet docela blízko. Moc pěkně mi tlouklo srdíčko, to je vám asi jasný. ;)

Carolyn

Naše stíny.

Před pár hodinami jsme se vrátili z chaty. Není moc o čem psát, byla to normálka - čtení, čerstvý vzduch, relaxační túry po lese v tiché přítomnosti mojí fenky Jess. Ideál.

Pravda ale byla, že se nám tam docela hnusně střídalo počasí. Bouřku miluju. Sledovat blesky, poslouchat hromy a na tváři cítit laskání vichru... ale ty následky jsou pěkně otravné. Mám na mysli rozbahněné lesní svahy, blátivé louže, kterými si Jess moc ráda proběhne, lezavé chladno, nevlídno. Na tohle fakt nejsem stavěná. Nemám takové počasí ráda. Naštěstí se to většinou nakonec udobřilo. A když venku zuřily živly, já aspoň měla čas se konečně podívat na nějaké filmy. Stáhla jsem si čtyři, a zatím mi v notebooku jen zapadaly prachem.

Konečně jsem se podívala na 8. míli. Měla jsem ji staženou už nejmíň dva týdny,ale nějak jsem na to neměla náladu. Teď jsem se k tomu konečně dokopala a musím říct, že mě ten film překvapil. Mile překvapil. A i když říkají, že to tak není, je to Eminemova biografie. Oficiálně možná ne, ale je to jeho život jako přes kopírku.

Nedokážu přesně popsat, proč je zrovna on moje "světlá" hip hopová vyjímka. Ale poslouchat ho nebo bavit se o něm mi kupodivu nevadí. Bude to tím, že neměl jednoduchej život. A já u písní nehodnotím jenom hudbu a kvalitu zpěvu, ale z velký části taky text, protože když člověk zpívá skvěle, ale je to o ničem, nikdy mě to nemůže bavit tak, jako když je píseň prakticky zpověď.

Zvláštní bylo už to, že jsem si zrovna já stáhla film z hip hopovýho prostředí. A ještě zláštnější je, že jsem vydržela poslouchat hodinu a tři čvrtě nezáživný rapování a nezačala jsem lézt po stropě ani nic podobnýho. Dokonce jsem si ani nedopřála pauzu na jeden, dva songy od Slipknotů, jak jsem původně myslela. A pořád žiju. Něco se mnou není v pořádku...

Nicméně, ještě pořád mám v sobě špetku normálnosti. Hned poté jsem si musela pustit Before I Forget. Není nad to si trošku protřepat hlavu, zvlášť když máte ještě zalehlý uši od toho monotónního žvatlání. Možná že mi přestává hip hop vadit tak strašně jako dřív, ale jinak... poslouchat delší dobu se to stejně nedá. A nemyslím si, že se tenhle můj postoj někdy změní, na to jsem měla až moc důkladnou rockovou výchovu. To je holt výhoda, když s rodiči sdílíte stejný hudební vkus. :)

To mi připomíná takovou drobnost, že bych už měla začít pracovat na prezentaci na Kurta Cobaina a Nirvanu. Mám to mít totiž na tenhle čtvrtek na hudebku... a musím se přiznat, že se mi do toho vůbec nechce, i když jsem ráda, že jsem vyfásla dobrou skupinu. Metallica je totiž už zabraná (bééééé) a Ozzyho Osbourna, Scorpions ani Linkin Park učitelka neplánuje. Tudíž mi tady jako jediná známá skupina, kterou mám ráda, zbyla Nirvana. A ještě ke všemu jsem ji vyfoukla Jeřábkovi, tomu největšímu kreténovi nejen v naší třídě, ale rovnou na celým světě. Vítězství nadruhou!!! :DDD

Budu na ní muset pracovat zítra, dneska se mi teda vůbec nechce a ani už nemám čas. Zítra budu končit dřív, protože místo školy jdu na soutěž se zdravotnickým kurzem. Tam se mi mimochodem taky nechce. Ale nemám na vybranou, kdybych se vymluvila, že mi není dobře, učitelka by mě sežrala zaživa.

Nejsme vůbec připravení. Jdu tam já, Míša a tři holky z osmičky. Tenhle rok zdavotnický kroužek vůbec nebyl. Až ani ne před měsícem najednou za mnou a Míšou přišla učitelka, že brzy bude soutěž a jestli na ni nechceme jít. Minulý rok jsme tam byly taky. Skončily jsme pátý z osmi. Myslím, že teď budeme poslední. Učitelka tvrdila, že to všechno umíme, jen si to musíme připomenout. Ale moc jsme si to teda nepřipomenuly. Neměly jsme na to čas. Naštěstí jsem už tenhle rok v pohodě. Minule jsem se hrozně nervovala, teď to dělat nehodlám. Jasně, že se budu snažit, taková už jsem, ale nehodlám se kvůli tomu stresovat. Stejně už na tom nesejde. A je mi jedno, jestli na mě Kratochvílová bude ječet. :D

Carolyn

Tak, tady jsou fotky z čarodějnic- Zjistila jsem, že mám jenom 22 fotek, i když jsem si říkala, že musím hodně fotit. Jenomže pak už se mi nechtělo, ani jsem nechtěla pořád otravoat lidi kolem. Takže jsem se radši soustředila na tamcování a fandění a kecání s kámoši. Soustředila jsem se, abych měla vlastní vzpomínky ve své hlavě.

Carolyn

Šája, Lucka a Péťa v té čínské restauraci, kde jsme se stavovaly předtím, než jsme šly k Václavovi.

Jen tak mimochodem, doufám že jste si užili první máj. A teď už o tom nechci ani slyšet, protože na tenhle svátek mám asi podobný názor jako na sv. Valentýna!

V pondělí (a, přísně vzato, taky v úterý hodně brzo) jsem byla na svém oficiálně prvním nočním tahu (pokud nepočítáte maturiťák). :D Byly čarodky, a když mi Hannah asi před týdnem řekla, že u Václava budou vystupovat Intergalactic Banana Of The Fallen Monkey Nation, prostě jsem musela jít.

Asi netušíte, o co jde. Intergalactic Banana Of The Fallen Monkey Nation je celý název místní crossover-metalové skupiny. Jejich kytarista, Martin Tefr, je v maturitním ročníku Gymnázia Josefa Ressela, a proto o nich taky víme. Dovolím si takovou malou reklamku - najdete je na BandZone nebo na Facebooku. :) Když mi je Hannah pustila poprvý, řekla jsem si: "Proboha, co to je?!" Ale pak jsem si to pustila znovu. A znovu. A začalo se mi to líbit. :D

No, prostě, rodiče souhlasili a tak jsem v šest vydala přes město k Hannah. Jelikož těsně předtím dorazila z hor, měla problémy stíhat. Lítala po bytě sem a tam a přitom chrlila sprostý slova jen kvůli tomu, že měla krátký kabel u žehličky na vlasy nebo proto, že nemohla najít hřeben. Musela jsem se jí tlemit, protože to jste ještě neviděli (a neslyšeli).

Ve značném spěchu jsme vyrazili za ŠPLHOU (vysvětlení, co je to ŠPLHA, máte TADY). Tam jsme si vyslechli něco moc "milýho" (ironie, kdybyste to nevycítili) - Banáni hrajou až v noci, a Stringguards, ještě jedna skupina, až od devíti a ne od sedmi, jak jsme si mysleli. Hannah byla naštvaná, protože se kvůli tomu honila jako blbec a úplně zbytečně. Mě to popradě bylo jedno. Nás šest vyrazilo přes město (kousek jsme jeli i busem, protože Hannah bylo unavené ze sportovních aktivit). U katastrálního úřadu už na nás čekala Isabella. Konečně jsme byly kompletní.

Pak jsme se měly rozhodnout, jestli půjdeme nejdřív k Václavovi, nebo na Festuňk (jo, opravdu se to píše takhle blbě). Obě skupiny měly hrát v té první, ale teď tam ještě hrála nějaká hrozná skupina neidentifikovatelného žánru. Nakonec jsme se rozhodly úplně jinak, a totiž tak, že půjdeme do jedné čínské restaurace a dáme si něco k pití (případně k jídlu), protože Hannah s Péťou měly chuť na pivo.

Já měla samozřejmě jenom kofolu. Alkohol... mi prostě nechutná. Některý lidi to nejsou schopný pochopit, ale já se nevyhýbám pití, protože bych se bála nebo tak něco. Mě to prostě nechutná. Zvedá se mi z toho žaludek, a to ne jenom z piva, ale i z vína nebo dokonce vaječnýho koňaku.

Taky jsem si tam objednala hranolky (já, Hannah a Péťa), ale nějak mi je zapomněli přinést. Ony dvě je dostaly, ale já ne. Taky dobrý. :DDD

Pak jsme šly k Václavovi. To tam ale ještě hrála ta nezáživná skupina. S Isy jsme se shodly, že je tu zatím pořádná nuda, a než začnou hrát Stringguards, půjdeme zatím na Fest s pár jejími kámoši. Hannah s zbytek ŠPLHY zůstalo tam.

Musím říct, že to tam pořádně žilo. Přijde mi, že se tam musela sejít celá Chrudim. Po chvíli jsem tam narazila na známou partu ze třídy - Vojta, Vojta, Honza, David, Tomáš, Michal a Michal. Měli strašnou srandu z toho, že jsme si s Is koupily akorát jablečný džus. Nechápu proč... :D

Sledovat kluky, který znám devět let, jak chlastaj, bylo... divný. Jako bych je pořád vnímala jako malý děti, a přitom už jim je patnáct nebo šestnáct. Ale tak co, hlavně že byli veselí. :D Pít na akcích je ještě dovolený. Oni se samozřejmě vymlouvali, že je to jenom "limonáda", a když jsem udělala ksicht "no-jasně", Šantra pohotově začal vysávat pěnu a plivat ji vedle sebe. Později, když přinesl hned dvě další piva, se pokusil pít z obou kelímků najednou a polil se tím. :D

Byla to zábava. Jen tak tam postávat a blábolit o hloupostech (a můžete mi věřit, že Šantra s Davidem po chvíli opravdu blábolili). A ukázalo se, že se Zelím (vlastním jménem Ondra, Isyin kámoš) je taky pořádná sranda.

Ani se nám moc nechtělo vracet. Nakonec jsme úplně propásli Stringguardy. Ale vlastně mi to zase tak nevadilo. To nejdůležitější nás totiž čekalo v jedenáct.

K Vaškovi jsme dorazili někdy po desátý. Docela mě zaskočilo, když jsem viděla Hannah s ostatníma tancovat. Vlastně ani nevím proč. V Infernu Hannah taky tancovala. Jenomže tam jsem nebyla a neviděla to na vlastní oči, takže to byl trochu šok.

My s Isy a Zelím jsme si sedli. Šetřili jsme síly na Banány. Mezitím jsme si krátili čas tím, že jsme si vzájemně kreslili po rukou banány a já učila Isy nadávky znakovou řečí, které obratem zkoušela na Zelím. Chudák vůbec nevěděl, o co jde. Nejvtipnější byla fráze "Ty jsi gay". Celej nešťastnej na to vyhrknul: "Co je? Co jsem udělal?" Samozřejmě jsme se všichni strašně tlemili, on taky.

No mě na tom baví nejvíc - když někomu nadáváte znakovou řečí, nemá tušení o co jde. Naučila jsem se to na táboře od Nikči a doteď si to pamatuju. Ale chudák Zelí. :D Pak tam někdo nechal kolovat dokonce i jointa, což mi nehorázně smrdělo.

A pak konečně kluci z Intergalactic Banany začali nosit svoje věci na - no, ani ne pódium, prostě na to vyhrazený prostranství. Pak do davu začali házet banány, přičemž první pár jsem chytila já a rozdělila se s Is.

Začátky jsou vždycky těžký. Chvilku mi trvalo, než jsem se uvolnila, než jsem se odvázala, a moc nepomohlo ani to, že jsem ty první skladby neznala, protože byly z připravovanýho novýho alba. Ale pak to postupně bylo čím dál snažší a snažší. A nejvtipnější bylo, jak vždycky do rytmu hudby do vzduchu vystřelilo moře rukou s banánem. :D

A taky byl dobrej chlápek před náma - nějakej šílenej metalista s dlouhýma vlasama. Házel hlavou tak zběsile, že několikrát ztratil rovnováhu, odklopýtal dozadu a doslova převálcoval lidi (včetně Hannah a Lucky, které stály za ním). Pak se od něj radši všichni drželi dál, protože začal připomínat buldozer, kterému se zadřelo ovládání.

Ve chvíli, kdy Banáni hráli "A-bomb", tedy moji nejoblíbenější, už to bylo senzační. Stáli jsme dost blízko repráků, takže jsme po každý písničce měli pocit, že jsme přišli o sluch. Ale nevadilo mi to. Zpěvák uměl opravdu slušně řvát, to se musí nechat. ;)

S Isy jsme se celou dobu jedna na druhou tlemily a snažily se třeba nějak sehrát. Bylo to fakt divný. Za mnou tancoval Zelí a ještě jeden kluk z jeho party. Jinak už byl tancující dav značně vylidněný, nemohlo nás tam být ani třicet. Prostě si představte takový malý pogující hlouček před kapelou, pak nic, a pak normální, neaktivní lidi sedící u stolu.

A to je právě divný - oni se na nás určitě dívali, ale mě to nevadilo. Přitom většinou trpím mejdanovou paranoiou - jelikož vím, že při svém takzvaném tanci vypadám děsně a trapně, mám pořád pocit, že mě všichni pozorují a smějí se mi. Jasně, je to kravina, ale zkuste to vysvětlit mému mozku. Většinou na to po chvíli zapomenu, potřebuju se jenom uvolnit. Pak už neřeším, jak vypadám a co si o mě kdo myslí; chci se prostě bavit. Mám dobrý předpoklady, stát se vynikající pařmenkou. :D ale teď jsem to neřešila skoro vůbec.

A nej byla skladba "I Fuck You Anyway", jejíž text jsem z velké části znala i já. Hannah z toho byla samozřejmě strašně nadšená. Těšila se na ni celej večer. Takže vždycky na refrén celý náš mini-dav vyskočil vysoko do vzduchu a katapultoval vzhůru ruce s banánem. :D

Když měli končit, všichni jsme pochopitelně strašlivě řvali o prodloužení. Zahráli ještě "Marlboro Man", což najdete naštěstí i na YouTube. Takovou srandu jsem ještě nezažila. :D Teda je pravda, že já toho celkově ještě moc nezažila, ale tohle bylo suprový.

Nedalo se nic dělat, pak už museli skončit. A já musela domů. A tady nastal kámen úrazu.

Byla jsem domluvená, že až skončí, zavolám mamce a ona pro mě přijede. Ale mě se nechtělo. Konečně jsem se rozjela a nemohla jsem hned přestat. Bylo něco po dvanáctý, takže jsem se ještě nechala přemluvit Isabell a Zelím, abych šla na chvíli na Fets. ŠPLHA vyrazila domů.

Kluci už tam ani nebyli. S Isy jsme si daly ještě jeden džus. Nějakej chlápek ve frontě do mě vrazil a poli mě pivem, fuj! Ten srmrad... :PPP

Asi ve tři čtvtě na jednu mi mamka volala a byla dost naštvaná, když zjistila, že už dohráli a já šla ještě na Fest. Hned pro mě přijela, takže jsme se s Isy rozloučily se Zelím a šly stranou k silnici. Ona rovnou vyrazila domů a já se připravila na průser s velkým P.

Mamka byla opravdu hodně naštvaná. Mohla jsem si za to sama. Kdybych jí zavolala, že tu chci ještě zůstat, možná by mi to dovolila. Ale takhle to bylo o dost horší. Už po chvíli jsem si začala vyčítat, že jsem jí do telefonu radši nezalhala, že právě dohráli a jsme ještě u Václava, a pak jsem tam rychle neběžela. Rozhodně by jí míň vadilo, že jsem zůstala po skončení na místě akce, než že jsem šla pryč. Ale to mě v tu chvíli nenapadlo. :P

Už to nechci dál rozebírat. Tuhle část večera bych nejradši smazala. Protože mi kazí to, co bylo předtím. A to bylo - jedním slověm PARÁDNÍ!

Intergalactic Banana Of The Fallen Monkey Nation 4EVER!!! :DDD

Carolyn

Jak určitě víte, v pátek měli svátek Jaroslavové a v naší rodině tak vypuklo hotové peklo. Oba dědové, taťka, strejda, brácha... nechápu, proč musí být v naší rodině tak neoriginální. :D Mě se jméno Jaroslav líbí, ale co je moc, to je moc.

Takže jsme celou neděli strávili ježděním od příbuzného k příbuznému. Babička s taťkovy strany měla připravený tyhle úžasný jahodový košíčky. Musela jsem se držet, abych je nezbodla všechny. :D Mhmmm...

Carolyn

Frodo je Hannah papoušek. Důvod, proč na těch fotkách vypadá ajko opeřený vrah je ten, že nemá rád focení a foťáku se bojí. Celou tu dobu, co jsem na něj mířila objektivem, na mě doslova "vrčel" a snažil se mě klovnout.

Carolyn

Tyhle fotky jsou přibližně z května 2011. Tehdy jsem ještě jezdila do koňské stáje ve Vestci. V mnoha ohledech to mělo svoje výhody - cesta tam trvala na kole jen čtvrt hodiny, probíhalo to tam tak, že jsme nejdřív uklidily stáj, roznesly seno, koně vyhřebelcovaly, samy si je připravily a osedlaly a pak šly zhruba na hoďku jezdit. Koní tam bylo osm a jezdit jsme mohli jen na sedmi, takže jsme se někdy musely střídat, ale i tak to bylo úžasné. Mohly jsme chodit klidně každý den. Což jsem bohužel nestíhala, ale bylo fajn mít tu možnost.

A koně byli krásní. Čeští teplokrevníci. Samozřejmě, každý byl jiný, ale jakmile jste je poznali jako jednotlivce, jako osobnosti, byla to nádhera. Problém byl někde jinde - v lidech. Naše trenérka, Iva, byla naprostá... ehm, já opravdu nechci být sprostá. Ale někoho tak jízlivého a protivného jste nezažili. Nevynechala jedinou příležitost člověka ponížit. Nakonec jsem si řekla, že tohle opravdu nemám zapotřebí.

Navíc se mi pořád stýskalo po koních ve Stolanech. Dřív jsem tam jezdila i s Isy, ale pak ona přestala jezdit úplně a já chtěla zkusit jinou stáj. Poprvé jsem jezdila v Obořicích, kde jsem získala základy a zlepšovala jsem se tam asi nejvíc a nejrychleji. Jenomže to bylo moc daleko a já to pak přestala stíhat. Tak jsme i s Isy jezdily do Stolan. Pak jenom já do Vestce. A nakonec jsem se (opět jenom já) vrátila do Stolan.

Ale koně ze žádné z těch stájí mi nikdy nepřestali chybět. Pořád mi chybí Bobek, nádherný fjorďan, Cent, americký paint i Absinth, vysoký český teplokrevník, na kterých jsem jezdila v Obořicích. A chybí mi i ČTčka Rosa, Šiml, Spartakus, Daglass, Nefrit, Aladin, Picasso a hřebec Goya z Vestce. Je to stejné jako s lidmi. Přicházejí a zase odcházejí. Otiskli se mi do srdce a už navždy jim tam budu držet místečko.

Carolyn

P.S. Ta kvalita mě mrzí. Je to focené mobilem, a především uvnitř stáje proti světlu.

Nefrit. Nejenom že měl v kohoutku skoro metr osmdesát a bylo nemožný na něj vylézt bez stoličky, byl taky citlivý na hmyz, takže za bezvětří se těžko ovládal, protože pořád potřásal hlavou. Ale jakmile trochu foukal vítr a hmyz tím pádem zmizel, změnil se v úžasného a poslušného koně.